Den před zápasem - moje první smůla, stabilně mám váhu 64 kg už dlouho, ale během pár dní v měsíci se hold zaliju vodou, což nastalo den před zápasem, kdy jsem ráno stoupla na váhu a měla 67 kg. Stres, panika, po chvíli jsem si vzpomněla, že zápasníci okolo mě shazují 10 i víc kilo, takže jsem se navlékla a šla běhat, po běhu jsem měla 65 kg, panika začala ustupovat a já věřila tomu, že do zápasu nastoupím s váhou, kterou mám mít (teda 63 kg). Celý den před zápasem jsem nic nejedla ani nepila, večer váha ukazovala 64,5 což znamenalo 3 neskutečně dlouhé hodiny ve vaně, po které váha ukázala 63,2 kg. V tu chvíli jsem věděla, že mám vyhráno. Takže jsem dehydratovaná a hladová lehla do postele a okamžitě usnula.
V den zápasu mě čekaly 4 hodiny bez jídla a hlavně bez vody!! Kolem 10 hodiny jsem se zvážila (ještě s rezervou) a šla se konečně napít a posléze najíst (2 banány, pak nějaké sušenky), jelikož do zápasu zbývali pouze 2 hodiny, tak se toho moc dojíst nepodařilo a nebylo mi úplně nejlépe (za což asi mohl i nějaký ten stres). V 11:45 jsem se začala chystat a rozehřívat, poté mě čekalo lapování s trenérem a ujištění, že jsem připravená (a že nemám stresovat, jooo to se lehce řekne :D ). V ringu mezi tím začal první zápas (já šla třetí), poslouchala jsem kolem sebe mnoho informací o soupeřce, která byla o hodně zkušenější i vyšší, ale to mě nemohlo zastavit. Před ringem jsem pronesla poslední slova k trenérovi (už asi nemůžu utéct co?) a šlo se do ringu, kde jsme udělali kolečko a šli do svého rohu, poté nás rozhodčí poučil a zápas mohl začít. Jak probíhal zápas sama netuším, mám okno a pamatuju si pouze útržky, vím, že mi stres sežral mnoho energie a nemohla jsem dýchat, dvouminutové kola byly nekonečně (trénujete klidně hodiny v kuse, ale tohle se prostě nikde nenaučíte). První kolo jsem nějak odjela a následovalo druhé, po kterém jsem nemohla ani stát na nohou, viděla jsem, že trenér pohybuje ústy, ale nedokázala jsem vnímat, jediné co si pamatuju je otázka (takže to jako vzdáš?) a hádejte nevzdala, šla jsem do třetího kola, i když jsem věděla, že zápas je prohraný, ale horší je vzdát se než být poslední.
Po zápasem jsem se cítila neskutečně trapně a chtěla jsem se okamžitě zahrabat někam pod zem a nikomu nechodit na oči. Posléze za mnou přišla spousta lidí, kteří říkali, jak to byl pěkný první zápas, a že proti takové soupeřce by někdo ani nenastoupil.. Takže po delší odmlce jsem vlastně byla spokojená a namotivovalo mě to makat o to víc a hlavně zapracovat na nervozitě, přišla jsem na to co od zápasu čekat (že i když dostanete úder přímo na ksycht, tak to vlastně nebolí :D ).
